Orgovská reportáž

Životní šifrovačka

aneb Byl jednou jeden … Po trati

Všechno začalo docela nevinně. Třebas na kolejním mejdanu s holkou z osmnáctky … Moment. Jak to vlastně bylo?

K započetí došlo v říjnu a byli jsme na to tři. Taková povedená mužská trojka. Ne, nikoliv ve Švédsku, nýbrž v Kobylisích. Každopádně jsme si ten vlahý říjnový večer jaksepatří užili. Nápady sršely, krásně jsme se přejedli užnevímčím, trochu připili, a koncept byl na světě.

Tak fajn, ale co dál? Ona taková ontogeneze, ať už čehokoliv, nemusí vždy probíhat hladce, neřkuli dobře dopadnout. Chodíte si takhle v klidu po houbách, nic vás netrápí, a zničehonic – bum. Světlo, hluk, zmatek, bolest, kolem pobíhají nervózní lidi – prostě horor. Vlastně porod. Jako byste si prošli druhou světovou válkou. A přitom bylo bývalo úplně stačilo … no, nepředbíhejme.

Proč všechno to trápení? Dennodenní trmácení, odříkání, oběti? Má ta řehole nějaký smysl, ocení někdo úporné snažení, nebo je to vše jen zmar a zbytečná námaha? Kdy došlo k finálnímu rozhodnutí pokračovat, lze dnes už jen těžko vystopovat. Věříme však, že plody naší práce přece jen někdo ocení. Ba dum tssss.

Prenatální část probíhala zvláštně. Špatně přece člověku bývá spíš během prvního měsíce, a ne až v pokročilé fázi těsně před tím, než je po všem. Věřte, že v říjnu jsme naopak byli zcela v pohodě a plní optimismu. Všechno pěkné ale většinou rychle uteče. Naše dílo utěšeně roste, i když občas je třeba zbavit se nějakého balastu. Daly by se také vystopovat celé týdny bez hmatatelného pokroku. A najednou, přestože máme pocit, že náš výtvor ještě zdaleka není hotový, stejně jaksi tušíme, že už musí ven. Prostě se blíží termín a přes to nejede vlak. Navíc se nám určitě obrovsky uleví, spadne kámen ze srdce. Nebo něco z něčeho jiného? Jen nás děsí, jak to bude vypadat, až si náš výplod začne žít vlastním životem.

Nejednou jsme ten průběh už zažili. A přece nedokážeme odhadnout, jak si tentokrát poradíte. Střídáme pocity jako ponožky. Bude to trapně lehké. Bude to bomba. To zase nedají. Moc textových šifer. Málo Brailla. Dvě morseovky po sobě nikdo čekat nebude. Jako by nás někdo stokrát rozčtvrtil a překlopil, pokaždé jinak. Nestíháme. Tamten princip má příliš mnoho omezení. Najde Matlab včas správné řešení?

Přepadá nás pasivní agrese, pijeme už jen kávu bez kofeinu, všude panuje kontrolovaný chaos a ze všech sil se snažíme vyhýbat úmyslné nedbalosti. Z každého dílčího postupu vpřed pak máme radost jako infantilní dítě, protože víme, že nás přiblíží k cílové destinaci – ovšem jen do chvíle, než nás v rozletu opět zastaví notoricky známá absolutní jistota, že jsme v … všakvyvítekde. Ale už tam dlouho nebudeme.

Na řadu přicházejí různé testy a uklidňují nás. Většina částí, už vyvinutých, má správné parametry a chová se podle předpokladů. Ostatní holt musíme chirurgicky napravit. Čas nás začíná tlačit jako malé boty.

Jak se bude jmenovat? Asi zase nijak, to je přece originální. Aspoň ne oficiálně. Stejně jako se systém nemusí jmenovat třeba Pinfo, ale prostě Systém. Stejně jako nemusíme mít životní téma pro to, abychom si život užili, i když nám ho budou na naší strastiplné trati neustále vnucovat.

Vykazujeme typické příznaky poslední fáze. Nervozita, nevyspání, děláme sto věcí naráz. Co ještě stihneme, než to na nás přijde? Máme dost pomůcek pro nečkané situace? Máme dost obálek pro rozeslání té šťastné noviny? Budou nám stačit tři savičky, nebo musíme improvizovat? Všude se válí spousta krámů. Zavíráme tedy raději krám a jdeme na věc.

Na start symbolicky přichází i jeden ze spolutvůrců, který poslední dobou moc spolunetvořil, jelikož se svou ženou symbolicky čekají radostnou událost. Sice už v tomto směru není žádným nováčkem, ale i tak mu myslím neuškodilo si na trojce (nikoliv ve trojce) několikrát nasucho vyzkoušet porod. Lahvičky máme jen na papíře, ty hlídat netřeba, proto se opět ztrácí ze scény.

Čas neuvěřitelně rychle letí. Sotva jste se ve školce naučili vyslovovat jména zvířátek, už ve škole píšete milostné básničky. Semafor vám dává zelenou pro vstup do puberty a vy jen v úžasu brejlíte na všechny ty nové možnosti. V češtině ovšem pořád máte co pilovat, na tvorbě slov pomocí předpon ztrácíte dvě třetiny sebevědomí. Taky pár gramů vaší vize, co byste si dál měli počít. V matematice jste spíše průměrní. Prostě ideální materiál pro vstup do P-Ar-La-me-N-Th-U, raději zadními vrátky. Nebo se na politiku vykašlete a dáte se na kariéru luštění sudoku? Či se ocitnete ve víru noční zábavy v centru centra? Člověk pak jen stěží udrží těžiště svého těla metr nad zemí, natož aby si pamatoval, kolik má která abeceda písmen. Alfou a omegou, bez níž se nedá postupovat dál, se však nakonec stává obyčejná Pythagorova věta.

Co však je vaším skutečným posláním na tomto světě? Dostat se na vysokou, tvářit se, že studujete, a přitom si na kolejích užívat bezstarostného života s holkou z osmnáctky. Moment, to už tady přece bylo. Chcete opakovat tentýž scénář? Jak z toho ven? Existuje jiná cesta? Vše je jen na vás. Půjdete do toho znovu?

Sepsal Kempas, korigoval Václaf.