Orgovská reportáž

Příběh o jednom domnělém výročí

aneb Nedej z(a)mrznouti nám ni budoucím

Jsem v háji. Probudil jsem se z mrákot a je světlo. Kde to jsem? Aha, doma. Zaspal jsem? Běží už hra? Jak to zvládají? Tisíc sto jedenáct důvodů, proč být zmatený a nervózní.

Ale houby. Světlo je, jenže akorát u mé postele. Nechal jsem svítit lampičku. Hodiny ukazují pondělí, půl druhé v noci. Fuj, od sobotního rána jsem si nečistil zuby. V neděli v šest deset jsem dal prát, usnul a nepověsil. Tisíc sto jedenáct drobností, které by umořily i osla. Ale je to za námi. Můžu si jít zase lehnout a ráno se probudit do normálního života.

Tradiční dubnová výjezdní porada se koná na konci srpna, tentokrát v Ruzyni. O žádném tématu samozřejmě nedebatujeme, spíš o koncepci hry. Václaf navrhuje trasu dlouhou čtyřicet kilometrů, prý povede po vybraných sochách a sakrálních stavbách. S matematickou přesností nás uklidňuje, že větší půlka se dá efektivně zvládnout pomocí MHD. A jen mimochodem, bůhví proč, zmiňuje, že v roce 2018 uplyne 1111 let od údajného narození jeho svatého jmenovce. Aby nedošlo k mýlce, tento údaj zde uvádíme v desítkové soustavě.

Pravidelné zářijové dvoutýdenní porady v hospodě (vrátili jsme je do Blanické 28) začínají na konci října. Schází se nás průměrně tři a půl – děti, nemoci a jiné povinnosti si žádají svou daň.

Listopad: Nápadů na šifry už máme dost, ale zdají se nám nějaké lehké. Proběhne ztěžovací fáze, následovaná případně fází stěžovací ze strany účastníků?

Prosinec: Spadla trojská lávka; trasa bude delší o 3 km :-P

Leden–únor: Teď jen šifry dotvořit a nechat otestovat… Už si nemyslíme, že budou jednoduché, spíše naopak. Mnohé z nich postupně zlehčujeme.

16. 3.: Vysoce oblíbená a vždy netrpělivě očekávaná média zůstávají na konci fronty úkolů a bohužel se na ně nedostává. To raději půjdeme aspoň na pár hodin spát.

17. 3.: Sedíme si na obědě ve startovní ulici a kecáme. Hele, není už náhodou čas se zvednout a jít rozdávat startovní obálky, když už je půl druhé? Týmy nervózně stepují na náměstí a říkají si, jestli se v tom mraze vůbec objevíme, nebo to celé byl jenom žert.

Upřímně: Opravdu jste si mysleli, že letos houby nepoužijeme? Ale kdeže. Po vzoru loňského Palapeli je stavíme do sněhu, abyste před nimi mohli (nejen) pokleknout a poklonit se jim. Náhodou opět do lajny v ulici tvarem ne nepodobné Václaváku. Ale tam se (některé) týmy vypraví až později. Dostávám vynadáno, že jsem nezalepil startovní obálky. Tak proto jste odstartovali tak nečekaně brzo! Někteří snad už po čtvrthodině. Rčení o přepáleném startu ovšem tentokrát bylo velmi výstižné…

Tím tedy bylo zahájeno české národní mrznutí. Teplota měla být evidentně obrácená. Anebo jsme se měli raději sebrat a odjet vlakem pryč z metropole, kde číselná řada teplot dosahuje letních hodnot.

Dosáhli jsme letos ne moc veselého primátu. Hned deset týmů nám skončilo na jedničce. Kdo by z toho měl radost, na druhou stranu i takhle drsná umí být hra bez nápověd. Naproti tomu se další stanoviště ukazují jako průchozí, tedy téměř nezastavují týmy definitivně – včetně silně nápadové KČT.

Nějaký vandal či nepřející mudla poničil stanoviště v Dittrichově. Utrhl obálku a šifry vyhodil do koše. Jeden hodný tým nám naštěstí zavolal a šifry zachránil. Věřte nám, opravdu jsme se nechtěli opakovat, šifru v popelnici jsme už přece jednou měli.

Větry fučí ze všech směrů. Co si myslíš, taky mrznu. Do toho trochu sněží. A u Muzea čtyři. Vometáci (pardon ometači) ometají, strojově i ručně, ale hlavně úplně zbytečně. Sisyfovská práce s účinkem pár vteřin. Ještě že se můžeme schovávat v nonstop Mekáči s pěkným výhledem na koně. Avšak ouha, i nonstopy v noci na pár hodin zavírají. Dealeři různého druhu na nás zpovzdálí házejí podezřívavé pohledy. Co jim lezeme do rajónu? A co že to vlastně nabízíme, navíc jenom za dvacku? Ještě že jsme nerealizovali nápad s charitativní kasičkou, a místo toho se jen ptáme, jak jste dospěli k řešení. Některé týmy i po letech překvapí, že u orga musejí vyzvedávat aspoň ve dvou.

Zavřeli nám Lucernu, parchanti. Přitom se v sobotu vždycky pořádají koncerty a pařby do brzkého rána. No nic, i tak se zdá, že týmy vědí, co by tam u stropu našly, a nijak výrazně je to nezbrzdí.

Karlův most pak někteří překřtili na trojský. Tolik zavádějících náhod – to schválně nevymyslíš, ale ani neotestuješ. Možná i proto se tahle trojšifra „postarala“ o nejvíc týmů. Je nám jich líto, ale zase si trochu užijí kultury. V pět ráno si lze všechny sochy krásně prohlédnout, bez cvakajících Japonců. A tak není divu, že se sem týmy rády vracejí. Ano, kdybychom identickou šifru rozdávali třeba na Malostranském náměstí, asi by na ní zhynulo méně týmů. Odnesly by si možná zážitek pozitivní, ale jistě méně intenzivní. A méně kulturní.

Kalendář, námi před hrou považovaný za jednu z nejtěžších šifer, kupodivu nikoho z těch několika došedších nezastavil. I když, měli byste vidět původní verzi, u té jsme jména nedávali ani s kalendářem v ruce. Zato státy, z pohledu orgů (po mnohém zjednodušení) docela v pohodě, dorazily téměř všechny. Byla nejtěžší šifrou tohoto ročníku? Nebo jí byl mráz? Nebo děda Mráz? Od těžkých bankovek (přeci jen váží jako lahve vína) jsme už k ránu žádné rychlé proražení nečekali.

Letos bylo cílem dostat vás do Bohnic. To se nám úplně nepovedlo, nějak jste se vzpírali. Nakonec se tam nezávazně přišlo mrknout jen několik odvážlivců. Ale vidíte, nebylo se čeho bát, po pár hodinách a několika „léčebných“ kúrách jsme je zase pustili domů.

Hlavně že přežily houby. A nebojte, rozhodně nebyly použity naposled!